Smyslem daní je naplnit státní rozpočet způsobem, na kterém se prostřednictvím poslanců a zákonů dohodneme.
Zvykli jsme si na to, že se při určování míry zdanění přihlíželo především k výši příjmů poplatníka, k počtu osob, které musí živit, nebo k jeho zdravotnímu znevýhodnění. Zvykli jsme si i na další, ne již tolik samozřejmé úlevy. Daňovými odpočty zlevňujeme bydlení, spoření na penzi, životní pojištění, dobročinnost a spoustu dalších věcí. Je to sice mnohdy nesystémové, ale nepříčí se to většinou zdravému rozumu.
Systém superhrubé mzdy přináší naopak od roku 2008 efekt, který příliš logický není. Staví zajímavé „věrnostní“ dilema před osoby s vysokými příjmy, přesahujícími horní hranici pro placení sociálního a zdravotního pojištění. Při změně zaměstnavatele totiž každý z nich počítá „strop“ pro pojistné zvlášť a nezávisle jeden na druhém. Pojistné placené zaměstnancem i zaměstnavatelem je součástí „superhrubého“ základu daně, takže na nejvýhodnější zdanění dosáhne pouze ten, kdo bude pracovat po celý rok u stejného zaměstnavatele. Každá změna může takového zaměstnance připravit na dani zhruba až o 50 tisíc Kč. Stejný důsledek přinese i souběžný výkon práce pro více zaměstnavatelů.