Obvyklé ceny první na tahu je správce daně

V průběhu loňského roku vydal osmý senát Nejvyššího správního soudu dvě zajímavá rozhodnutí (čj. 8 Afs 80/2007-105 a čj. 8 Afs 51/2009-61), ve kterých potvrdil, že je to správce daně, kdo musí prokázat, že cena, kterou si mezi sebou sjednaly spojené osoby (§ 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů), neodpovídá ceně obvyklé. V praxi to znamená, že správce daně nemůže požadovat na poplatníkovi, aby prokázal obvyklost sjednané ceny jen na základě pouhého podezření či pochybnosti o správnosti nastavených cen. Naopak, v řízení vedoucím k doměření daně musí předložit reálné argumenty a důkazy, jimiž zcela konkrétně prokáže svoji výši obvyklé ceny. Teprve pak je kontrolovaný poplatník, chce-li doměření daně odvrátit,  povinen předkládat vlastní protiargumenty a důkazy. Z rozsudků nepřímo vyplývá, že pouhá absence předem zpracované dokumentace, která by dokládala, že sjednané ceny jsou i ceny obvyklé,  nemůže být důvodem doměření daně, jestliže správce daně není schopen na základě vlastních důkazů neobvyklost sjednané ceny prokázat a zdokumentovat. 

Závěry NSS nejsou samozřejmostí a mají velký praktický význam. Daňová správa takový názor dlouhodobě zpochybňovala s  poukazem na obecné pravidlo daňového řízení, že důkazní břemeno nese daňový subjekt a bez dokumentace sjednaných cen není způsobilý toto břemeno unést.
Přesto by se potřebnost této dokumentace neměla podceňovat.

V případě důvodných námitek správce daně je totiž třeba umět nastavené ceny vysvětlit a k vysvětlení mít  i písemné podklady a příslušné důkazy. Zvláště u nadnárodních společností je dobré mít k dispozici podrobnou dokumentaci sjednaných cen s tím, že může být vhodně využita až v určité fázi daňové kontroly.