Obvyklé ceny pouze na straně příjmů, nebo i výdajů?
publikováno dne 29.04.2008Poplatníci vedou často tvrdé spory se správcem daně o to, jak aplikovat ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Pozitivní je pro ně výsledek soudní pře ukončené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Ca 17/2006-69 ze dne 27. 2. 2008.
Předmětem sporu bylo nájemné za užívání aut, která pronajímali společníci své společnosti. Ti časem zjistili, že sjednané nájemné je příliš nízké - tržně neobvyklé - a obávali se, aby jim správce daně o příslušný rozdíl nezvýšil jejich základ daně. Proto uzavřeli dodatky k nájemním smlouvám a nájemné se zpětnou platností zvýšili. Následně za sebe podali dodatečná přiznání na zvýšení daně a současně podali dodatečné přiznání za společnost, u níž naopak daň snížili.
Správce daně akceptoval pouze zvýšení daně u pronajímatelů, naproti tomu u nájemce snížení daně nepřipustil. Teprve správní soud označil tento postup za nepřípustný. Z jeho rozsudku vyplynulo, že správce daně je povinen upravit daňovou povinnost podle ustanovení § 23 odst. 7 ZDP nejen směrem nahoru, ale i směrem dolů.
Zákon totiž nepředepisuje správci daně, že by měl v těchto případech daňovou povinnost pouze zvýšit, proto je správce daně povinen upravit základ daně u všech účastníků smluvního vztahu uzavřeného za tržně neobvyklých podmínek. Podle soudu je ovšem podmínkou, že smluvní strany své nároky na daňové zvýhodnění řádně přihlásí.
Je otázkou, zda za těchto podmínek budou správci daně zpochybňovat ceny sjednané mezi spojenými osobami, neboť si občas mohou pouze přidělat práci, aniž by dosáhli podstatného efektu na straně daňových výnosů.