Nejvyšší správní soud versus Ústavní soud
publikováno dne 30.07.2009Ústavní soud svým „převratným“ nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/08 ze dne 2. 12. 2008 změnil výklad ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků a potvrdil tzv. teorii „3 + 0“, podle které lze daň vyměřit a doměřit do tří let od konce zdaňovacího období, za které se podává daňové přiznání, a nikoli do tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se podává daňové přiznání. Očekávalo se, že Nejvyšší správní soud (NSS) se proti nálezu Ústavního soudu postaví a svými dalšími judikáty se pokusí výklad Ústavního soudu zvrátit.
To se také stalo, ne však v plném rozsahu. NSS v rozsudku (č.j. 8 Afs 3/2009-101 ze dne 25. 2. 2009) konstatoval: „Tříletou prekluzivní lhůtu pro doměření daně je nutno počítat s přihlédnutím k právnímu názoru Ústavního soudu. Krajský soud, který vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, sice při počítání lhůty nepochybil, nicméně Nejvyšší správní soud byl i tak povinen zrušit rozsudek s ohledem na zásadní změnu judikatury k této otázce.“
Z uvedeného plyne, že NSS, byť si myslí svoje, právní názory Ústavního soudu respektuje. Pátý senát Nejvyššího správního soudu se přesto rozhodl, že teorii „3+0“ podrobí důkladnému právnímu rozboru a v případu vedeném pod sp. zn. 5 Afs 15/2009 předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pátý senát se totiž domnívá, že teorie „3 + 0“, prezentovaná Ústavním soudem, nebere v úvahu charakter jednotlivých daní. Lze proto očekávat, že o počítání prekluzivní lhůty se ještě povede rozsáhlá právní diskuse.