Jednotná daň není jednoduchá

Daň z příjmů totiž nekomplikuje různost sazeb daně, nýbrž výpočet jejího základu. Přitom to je pouze rozdíl dvou čísel: příjmy mínus výdaje. Jenže zjistit ta dvě čísla je ona složitost, s kterou si sebejednotnější daň zřejmě neumí poradit, a co víc, daňová složitost si žije svým životem zcela nezávisle na jednotné dani.

 

Například spočítat příjmy zaměstnanců bylo doposud celkem jednoduché. Co zaměstnavatel zaměstnanci vyplatil, to se zdanilo. Ano, existovaly různé komplikace, jako zaměstnanecké benefity, nepeněžní příjem za soukromé užívání služebního auta nebo rozhodování, co ještě je a co už není švarcsystém, jenže tyto komplikace zůstaly. Současně se ale narodil nový nepeněžní příjem, nová komplikace, spočívající v tzv. superhrubé mzdě. Abychom ji spočítali, musíme znát pravidla pro sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců. Např. že členové statutárních orgánů podléhají jen pojištění zdravotnímu nebo že nerezidenti z EU za jistých podmínek u nás toto pojistné neplatí, ale do superhrubé mzdy se přesto musí započítat, a to ve výši podle předpisů, kde běžně pracují. Dá se shrnout, že složitost výpočtu progresivní daně byla nahrazena složitostí výpočtu superhrubé mzdy.

 

Na straně výdajů máme jiný příklad nové složitosti - daňovou uznatelnost úroků z přijatých úvěrů a půjček. Zatím jsme se jimi museli zabývat jen u spojených osob. Zjišťovali jsme, zda je výše úroků z úvěrů obvyklá či u půjček nepřekračuje 140 % diskontní sazby a zda úvěry a půjčky nepřesahují čtyřnásobek vlastního kapitálu (tzv. podkapitalizace). Dnes musíme kromě toho zkoumat všechny úvěry a půjčky a všechny finanční náklady s nimi související (nejen úroky) ze čtyř dalších nově stanovených hledisek, a to: jestli se jedná o podřízený úvěr, jestli se výše úroku stanovuje v závislosti na výsledku hospodaření, jestli přesáhly úvěry a půjčky šestinásobek vlastního kapitálu a konečně jestli průměrná výše úroků přesáhla průměrnou výši referenční sazby.  K tomu připočtěme, že i u půjček se obvyklá výše úroků musí určit podle trhu a nikoliv jako 140 % diskontní sazby.

 

Obecně platí, že čím méně typů výdajů je daňově uznatelných, nebo naopak čím méně jich je daňově neuznatelných, tím jednodušeji se základ daně vypočte. Úplně nejjednodušší by určitě bylo, kdyby byly všechny výdaje daňové, nebo naopak všechny nedaňové, což jsou dva nereálné extrémy. Ke zjednodušení přispívá jasně vymezená hranice mezi daňovými a nedaňovými typy výdajů. Naproti tomu komplikace vždy přináší, jestliže je daňová uznatelnost výdajů podmíněna složitým systémem podmínek, které mnohdy zákon ani pořádně nedefinuje a Ministerstvo financí musí následně vysvětlovat, jak jsou míněny. Příkladem je zmíněné ustanovení o daňové neuznatelnosti finančních nákladů.