skupina

Složitá šifra: „SP-I.P-07“. Bude se zaměstnavatelům vracet pojistné?

Ačkoli by se tak z dostupných mediálních informací mohlo zdát, vrácení odvodů pojistného placeného zaměstnavatelem v 1. pololetí 2007 zdaleka není „na spadnutí“. Proveďme si malou rekapitulaci toho, jak celý malér vznikl, jak se vyvíjí v poslední době a jaké jsou další perspektivy.

Při novelizaci zákona č. 586/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, k 1.1.2007 vznikla chyba, která byla záhy (již v lednu 2007) předmětem diskusí. Zákonodárce do § 5 opomněl uvést definici vyměřovacího základu zaměstnavatele. Technicky vzato, nastala následující situace: pro výpočet pojistného, který se provádí podle vzorce: vyměřovací základ krát sazba, chyběl první z obou činitelů. Samotný text zákona neumožňoval povinné pojistné vypočítat.  Již tehdy bylo třeba vzít rozum do hrsti a za každou cenu, třeba i v režimu legislativní nouze, zákon urychleně opravit. Doufejme, že to, co v tom zákonodárcům bránilo, nebyla jen pýcha. MPSV totiž odmítlo oficiálně připustit, že by popsaná chyba skutečně mohla znemožňit výpočet a odvod pojistného. „Pro jistotu“ však bylo 28. února 2007 vydáno nařízení vlády č. 39/2007 Sb., kde bylo pojistné definováno v podstatě shodně jako tomu bylo v samotném textu zákona až do konce roku 2006 a jak jej zákon uvádí i v současnosti: „Vyměřovacím základem organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“ Podzákonnou normou, vydanou vládním nařízením byla zveřejněna definice, která absentovala v zákoně schváleném parlamentem. Šlo o postup za hranicí ústavního pořádku, který se stal okamžitě předmětem odborné kritiky. Proto byl několik měsíců na to doplněn text zákona novelou č. 153/2007 Sb., s účinností od 1. července 2007. Zůstalo šest měsíců právní nejistoty, ohrožující rozpočtové příjmy v rozsahu až 120 miliard Kč, tedy 26 % z hrubých mezd všech zaměstnanců.

Sotva lze přitom odhalit konkrétního viníka. Svůj díl mají legislativci MPSV, kteří novelu s touto chybou připravovali již od jara roku 2006. Selhala připomínková místa, legislativní rada vlády, poslanci i odborný aparát obou parlamentních komor. Na selhání systému se rovnou měrou podílela exekutiva pod vedením ministrů Škromacha i Nečase i moc zákonodárná. Pokud jsme dnes v předvolebním období svědky pokusů o vzájemné obviňování dvou největších politických stran, je to jen nezodpovědné divadlo pro voličské obecenstvo. Moudré by bylo spíše předložit promyšlený návrh opatření, která by do budoucna rizika podobných selhání omezila. Racionálního jednání však prozatím MPSV i politická reprezentace v této souvislosti předvedla jen málo a v nastoupené tradici pokračuje.

V právní nejistotě prvního pololetí roku 2007 většina zaměstnavatelů akceptovala výklad státní správy. Ten se opíral jednak o vydané vládní nařízení a dále též o poměrně sofistikovaný právní argument, který stále ještě může v pokračujících soudních sporech zvítězit. Samotný text zákona není jediným vodítkem pro jeho interpretaci. V úvahu je nutno vzít i výkladové metody, které zohledňují cíl zákona, jeho logické a historické souvislosti, jakož i určitou zavedenou správní praxi a ustálené mínění odborné veřejnosti. Skutečně je více než neobvyklé dojít k závěru, že pojistné zaměstnavatel nemá vůbec odvádět v situaci, kdy jsou pravidla pro jeho odvod hlavním smyslem a cílem a důvodem existence celého rozsáhlého právního předpisu. Na tom nic nezměnila ani novela účinná od počátku roku 2007. Lze dojít k logickému závěru, že pokud zákon stanoví vyměřovací základ pro výpočet pojistného u jednotlivého zaměstnance, nemůže být za daných souvislostí vyměřovacím základem zaměstnavatele nic jiného, než součet všech vyměřovacích základů jeho zaměstnanců.

Spornou otázku se rozhodla na vlastní riziko vyřešit praktickým testem českolipská firma Ježek Software. Pojistné za zaměstnance nezaplatila a po kontrole jí jej doměřila okresní správa sociálního zabezpečení. Doměrek poté potvrdila v odvolacím řízení Česká správa sociálního zabezpečení a spor se dostal na půdu správního soudnictví. Žalobu vyřešil 19. března 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve prospěch poplatníka. Reagoval přitom především na žalostně slabou argumentaci ČSSZ, která se soustředila na obhajobu protiústavního nařízení vlády č. 39/2007 Sb., zatímco argumentaci použitím širší škály interpretační metodologie zanedbala. Soud své rozhodnutí odůvodnil přesvědčivým rozborem ústavního rozměru celého problému, který by mohl být ihned zařazen do skript právních fakult. Obhajovat vydané nařízení vlády bylo skutečně pomýlené.
ČSSZ podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, takže se další etapa sporu odehraje v Brně, na půdě Nejvyššího správního soudu. Konečné rozhodnutí lze očekávat v prvních měsících roku 2010.

Informace o rozhodnutí libereckého soudu se postupně rozšiřovala a v polovině prosince 2009 se jí vděčně ujala i média. Zaměstnavatelé byli postaveni před otázku, zdali zaplatili pojistné v prvním pololetí 2007 nezákonně a zdali i oni mají právo na to, aby jim bylo příslušné pojistné vráceno. Jde o skutečně velké částky a řešit bylo třeba jednak problém morálně-etický (zdali o vratku žádat) a také problém procesně-technický (v jaké lhůtě a jakými prostředky tak udělat). Nejprve zkusme odhadnout pravděpodobné varianty dalšího vývoje.

Jestliže NSS potvrdí stanovisko libereckého soudu, rozsudek nejspíš bude konečnou instancí výhradně a jen pro onu bojovnou firmu Ježek software. Za daných okolností lze sotva očekávat, že ČSSZ vydá pokyn k hromadnému vracení přeplatků ostatním zaměstnavatelům. Snadnou záminkou bude trochu účelový poukaz na to, že jsou v poněkud jiné situaci, protože oni pojistné v roce 2007 vypočítat uměli. Sociální správě stále zbývá naděje, že rozšířený senát NSS zaujme názor opačný. Všichni žadatelé budou muset projít správním řízením, správní žalobou u krajského soudu s možným pokračováním u NSS nebo i u ústavního soudu. Celý proces potrvá tři až šest let.
Pokud by NSS názor libereckého soudu nesdílel, lze očekávat pokračování u soudu ústavního. Jeho rozhodnutí by v takovém případě mohlo vše urychlit i pro ostatní zaměstnavatele, ale pravděpodobně ne dříve než za rok. Jestliže by ovšem ústavní stížnost nebyla podána, zůstane celá záležitost otevřená tak dlouho, dokud k ústavnímu soudu nedoputuje stížnost dalšího z množství žadatelů. A to může opět trvat tři až šest let.

Z uvedené prognózy je zřejmé, že pokud někdy vůbec dojde k hromadnému vracení pojistného, nastane tak nejdříve za několik let. Správy sociálního zabezpečení budou tvrdě bojovat o čas, čemuž nasvědčuje i jejich současný postup. Řízení o žádostech přerušují do doby, než NSS rozhodne ve sporu Ježek Software. Takový krok je zjevně nezákonný, neboť důvodem pro přerušení řízení v individuálním veřejnoprávním sporu poplatníka se státním orgánem rozhodně nemůže být čekání na výsledek v právní při zcela jiného subjektu, tím spíše, že jde o řešení mimořádného opravného prostředku. Institut přerušení řízení má podmínky vymezené v § 64 správního řádu. Z nich nejblíže má k dané situaci vyčkávání na rozhodnutí o předběžné otázce. Ovšem rozhodnutí správního soudu ve sporu Ježek Software jistě není rozhodnutím o předběžné otázce ve věci jiného žadatele. Správa sociálního zabezpečení tak nezákonně získává čas za cenu vědomého rizika, že tuto chybu žadatelé úspěšně použijí proti ní. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, nelze ani v případě, že NSS rozhodne v neprospěch státní správy očekávat, že to bude MPSV akceptovat jako obecný precedent platný i pro všechny další zaměstnavatele.

Zaměstnavatelé, kteří se rozhodují vstoupit do řízení o vrácení pojistného, by neměli podceňovat náročnost sporu. Zpracovat a podat kvalifikovanou žádost, spolu s opravnými přehledy o odvodech pojistného za první až šestý měsíc roku 2007 není nikterak složité, ale je to jen začátek dlouhé cesty. O žádosti bude nejprve přerušeno řízení a poté bude zamítnuta. Následuje odvolání k ČSSZ, které rovněž bude zamítnuto. Poté se spor může žalobou přenést na půdu správních soudů, nejprve krajského (resp. městského v Praze) a poté případně kasační stížností na úroveň NSS. Vyloučit není možné ani nutnost podání ústavní stížnosti. Celé toto správní a soudní řízení není příliš finančně náročné. Zátěží mohou být pouze náklady na případné právní zastoupení, které však až po úroveň správní žaloby není nezbytné. Správní poplatky zde, včetně ústavní stížnosti, mohou dosáhnout v úhrnu nejvýše sedmi tisíc korun.
Jiná situace nastane, jestliže se sociální správa v průběhu řízení dopustí protiprávního jednání, které přinutí žadatele využít institut žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným jednáním státu. Dohra takového sporu může v obecném soudnictví trvat dlouhá léta a na nákladech řízení se může prodražit žadateli i státu. Někteří zaměstnavatelé dokonce vykročili cestou žádosti o náhradu škody jaksi preventivně již nyní. Z  právních analýz však vyplývá, že to je předčasné a že takový postup bude oprávněně odmítán, protože pro něj nejsou splněny procesní podmínky. Pokud je problém řešitelný ve správním řízení, nelze náhradu škody v civilním řízení požadovat.

Jak již bylo zmíněno, problém má i rozměr morálně etický. Ekonomicky vzato, jedná se zde svým způsobem o peníze zaměstnanců, které by se nyní měly vrátit zaměstnavatelům resp. jejich akcionářům a vlastníkům. V sázce je gigantická suma, kterou již stát dávno použil na provozování sociálního systému. Fatální selhání zákonodárců i moci výkonné postavilo mnohé podnikatele, jejich právníky a daňové poradce, před otázku, zdali požádat či nepožádat, solidarizovat se s důchodovým systémem či hájit ekonomické zájmy podniku? O tomto aspektu si ale může reálně dovolit rozhodovat jedině takový manažer, který je zároveň i vlastníkem podniku. Většinou ale management podnik pouze řídí a pro vlastníky vykonává správu jejich majetku. Obchodní zákoník mu ukládá činit tak s péčí řádného hospodáře. Jestliže za pár let skutečně dojde na vracení přeplatků a lhůty pro podání žádosti v mezidobí uplynou nebo je zákon zkrátí, nebude snadné předstoupit před akcionáře a vysvětlit jim, že se podnik z morálních důvodů vzdal významné částky, zatímco konkurence uvažovala jinak a posílila tak významně svoji likviditu.
Rozhodování zaměstnavatelům paradoxně usnadnila i předvánoční prohlášení pánů Škromacha a Nečase. V situaci, kdy tito nesporní spoluviníci vzniklého stavu hrozí, že v důsledku případného vracení přeplatků zvýší daně nebo pojistné, aniž by současně řekli, že dříve neoprávněně vybrané pojistné bude v takovém případě všem vráceno, vlastně „slibují“, že dojde ke znevýhodnění těch, kteří o vrácení nepožádali. Chybu zákona tedy zaplatí dvakrát.
Selektivní kompenzace ztrát státního rozpočtu dočasným zvýšením pojistného placeného za zaměstnance by navíc nikdy nemohla být spravedlivá. Uplynuly tři roky. Mezitím je řada velkých zaměstnavatelů v konkurzu nebo v likvidaci, naopak jiné podniky vznikly a přijaly velké množství zaměstnanců. Na jedné straně stát vyplatí tučný příspěvek do konkurzní podstaty a na druhé uvalí mimořádné pojistné třeba na takové podniky, jako je automobilka Hyundai nebo znovuzrozená sklárna Crystalex v Novém Boru? A co stát samotný, co obce, co státní podniky? Statisíce zaměstnanců a miliardy korun na pojistném! Bude se za tyto zaměstnance pojistné také platit „dvakrát“?

Zdravý úsudek tedy radí, aby se o svůj nárok bral každý zaměstnavatel. Nejde tu o problém morálně etický, nýbrž o systémový přístup, který umožní relativně spravedlivé řešení, ať se již o žádostech nakonec rozhodne jakkoli. Zaměstnavatelé navíc nemají žádnou jinou možnost jak konečnou bilanci aktivně ovlivnit. Profesionální povinností advokátů a daňových poradců je poskytnout veškeré znalosti a zkušenosti klientům při řádném, korektním a bezchybném uplatnění jejich nároků. Převáží-li však u soudců názor, že těmto nárokům u žádného žadatele nelze vyhovět, autoři přijmou takový verdikt s uspokojením. 

Chyba se již stala. Došlo a hlavně ještě dojde k obrovským škodám, a to dokonce i kdyby nakonec soudy konstatovaly, že bez ohledu na mezeru v zákoně mělo být pojistné odvedeno a nárok na vrácení přeplatků nevznikl. I v takovém případě bude možné sčítat ztráty, protože tvůrčí energie mnoha lidí a nemalé prostředky budou věnovány řešení problému, který by při pečlivější práci zákonodárců nemohl vzniknout.


Vlastimil Sojka, daňový poradce, KODAP s.r.o., sojka(z)kodap.cz
David Hejzlar, advokát, hejzlar(z)ak-hejzlar.cz


Kodap skupina - daňové poradenství

+420 485 228 471

info@kodap.cz

cs en de 

newsletter close
X

Chci odebírat z Kodap.cz:

Aktuality Čtvrtletník Školení
Společnost KODAP se zavazuje využívat poskytnutou adresu pouze k účelu zasílání vámi zvolených novinek.

Odběr můžete kdykoli odhlásit.